Jde jen o to, jak se na to díváte

| books | food | music | everything | about me |


Duchům bys měla věřit | Co se to děje ? |

9. června 2014 v 15:39 | ¤ elany ¤

Co se to děje ?


,,Domčo, přijela babička! Pojď dolů!" Konečně! Myslela jsem, že to mezi svýma spolužákama nepřežiju. Jsou tak nudní a baví se beze mě. Na MÉ oslavě! Kéž bych je nikdy nezvala. Ale to byl mámin nápad je sem pozvat aby jsem se s nima více sblížila. Dříve jsem chodila na jinou školu a pak přešla sem v pětce. Už od prvního dne se snažím s někým spřátelit, ale všichni mě ignorujou. Jednou jsem to mámě řekla a ona dělá první poslední aby se se mnou sblížili. A tak vymyslela, že jim bude dávat různé "dárky" aby je odměkčila. Ale mě se zdá, že sem si je ještě více znepřátelila. První věc bylo pozvání do kina a pak další a další. Zajímalo by mě, kolik peněz jsme už na tom utratili. Zřejmě dost. Dneska nám máma zaplatila kouzelníka, cukráře a sluhu, který pro mě dneska udělá co chci. Jediný co jsem od něj chtěla bylo, aby dal na záchod dva toaleťáky. Jo a ještě klavíristu, který zahraje "Hodně štěstí, zdraví" a svatební píseň na které mám každoročně bílé šaty jako nevěsta a máma pak zavtipkuje, že je ráda, že se ještě nevdávám. A babička se tomu vždycky zasměje. Ježiš! Babička!
,,Už jdu!" Rychle jsem seběhla po schodech dolů. Teda, rychle, spíš pomalu. Máma mi koupila boty na fakt vysokém podpatku a jít v nich rychle opravdu nejde. ,, Ahoj kočičko moje," a políbila mě na tvář. Nesnáším, když mi říká kočičko a líbá na tvář tou svou zmalovanou a vrásčitou pusou. Všichni už byli u nás. Když jsem procházela obývákem do kuchyně, všichni se mi smáli a řekli že jsem roztomiloučká s tím červeným obtiskem rtěnky na tváři. Máma mi v kuchyni tvář utřela navlhčeným ubrouskem.
,,Ten dort se vám povedl." Kuchář se usmál a pobídl mě, abych se podívala.
,,Tak co na to říkáš ?" Kuchař se rozzářil a čekal na můj názor.
Dort byl celý fialovo-oranžovo-žlutý a nahoře byl střevíček z red velvet a byl na něm modrý krém. Prostě... děs. Já nenávidím žlutou s fialovou dohromady.
,,Je to... co na to říct, pěkné." Kuchařovi se usměv z tváře rozplynul. Asi čekal víc.
,,Musím pracovat, mohla bys prostě, odejít ?"
,,Fajn. Zůstanu u dospělých."
,, To ne. Běž pro své kamarády, ten dort už je hotový."
Tak sem zase musela nahoru za tou bandou. Všichni mě předběhli a dole obsadili místa. Dort byl pěkně, hnusnej.Všichni tam aspoň půlku nechali. Celej ten večer se táhl jako smrad. Ale nakonec skončil. Když konečně všichni odešli napsala jsem své opravdové kámošce Veronice. Zítra má přijít. Už se moc těším. Umyla jsem se a oblékla do pyžama co tvoří látkové šortky a triko které mi je trochu volnější. Někdy v jednu hodinu jsem se vzbudila, protože mi bylo horko. Sešla jsem dolů, kde nikdo nebyl akorát tam jen svítilo akvárium pro rybičky. Rodiče už spali. I Julinka už spala ve svém pelíšku. Vzala jsem si přes sebe svetřík z H&M a nazouváky s králíčkama. Máma říká, že dárky se mají hned vyzkoušet. Podívala jsem se na sebe do zrcátka co viselo vedle skříně. Mé dlouhé hnědé vlasy mi spadaly na ramena a hnědo-zelené oči byly unavené. I přesto jsem šla na zahradu na čerstvý vzduch se projít. Šla jsem malým chodníčkem, který vedl k jezírku kde spala kačenka. Přešla jsem můstek a dřepla si na břehu. Vzala jsem do ruky první kamínek, co jsem viděla a mrskla s ním do vody. Už jsem vstávala, že už půjdu do domu, ale všimla jsem si, že kamínek se vznáší nad hladinou.

,, Co se to děje?!" říkala jsem si.
Kamínek začal měnit barvy. Pak nakonec zůstal zlatý jako řetízek s mým jménem od strýčka Roberta. Najednou se otevřel a vyšel z něj dlouhý modrý kouř. Měl přesně stejnou barvu, jako ten střevíček na dortu. Bála jsem se a začala couvat. Najednou se tam objevil obličej asitak čtyřiceti leté dámy. Rychle jsem se otočila a běžela domů. Ale nešlo to. Jako by mě někdo držel za ramena tak silně. Najednou jsem se vznášela asi 5 cm nad zemí. Chtěla jsem křičet ale nešlo to. Ten modrý dým s obličejem se přišoural ke mně. Začal se dotýkat mých prstů a mizet. Myslela jsem, že mi vybouchne hlava. Nějak to nebolelo, ale myslela jsem, že se do mě vkrad ještě jeden člověk. Po chvíli kouř zmizel a já zase stála na zemi. Otočila jsem se ale kamínek se nad hladinou nevznášel. Nebála jsem se ale něco mi říkalo: ,,Běž zpátky!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 avabetty avabetty | E-mail | Web | 11. června 2014 v 14:36 | Reagovat

Moc se mi to líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama